Nebeská brána: Filmové monstrum, které změnilo Hollywood
Rok 1870. Skupina prominentních studentů absolvuje na Harvardu práva a zdá se, že jim svět leží u nohou… O 20 let později se někteří z nich vydávají z pohodlí města na divoký středozápad Johnson County, kam je žene touha po dobrodružství i úsilí vydobýt si vážené místo v ustavující civilizaci. Střetnutí s realitou však není takové, jak si představovali. Brzy jsou zavlečeni do krutého konfliktu se starousedlíky a evropskými imigranty, což znepokojivě směřuje k hrozbě masové čistky. Během sváru se odehrává bouřlivý milostný trojúhelník mezi maršálem Jamesem Averillem (Kris Kristofferson), bordelmamá Ellou Watsonovou (Isabelle Huppertová) a vymahačem rančerů Nathanem D. Championem (Christopher Walken). (Zdroj: Česká televize)
Legendární kasovní propadák a (kvůli tomu) symbol konce éry Nového Hollywoodu zpracovává vcelku jednoduchý příběh z konce 19. století, pojednávající o tradičním milostném trojúhelníku (jedna žena mezi dvěma muži) na pozadí blížící se války všehoschopných zbohatlíků s chudými evropskými imigranty. Na téhle nechvalně proslulé (a na svou dobu extrémně drahé) velkoprodukci je skoro až komické, jak se snaží být za každou cenu vizuálně opulentní, i když to často není vůbec potřeba. Jako kdyby chtěl režisér Michael Cimino, tvůrce pětioscarového Lovce jelenů (1978), nedostatky svého scénáře (ploché postavy, přímočarý vývoj událostí) kompenzovat obrazovým mistrovstvím v duchu Sergia Leoneho (viz mnoho nádherně komponovaných širokoúhlých záběrů v podání proslulého Vilmose Zsigmonda) a zástupy (obvykle zbytečných) statistů.
Pro srovnání: Sergio Leone, jeden z největších režijních mistrů westernového žánru, svá veledíla vyprávěl také pomalu, ale - na rozdíl od Cimina - ne zdlouhavě. Jeho genialita spočívala v důrazu na promyšleném budování napětí, gradace a emocionálního vyznění celé sekvence. A to tak, aby fungovala sama o sobě a zároveň tvořila nezbytnou součást celého díla. Takže bezvýznamné scény a neopodstatněně natahované záběry byste u něj hledali obvykle marně. A o tom, jak dokonale dokázal ve vyprávění pracovat s postavami (snadno srozumitelnými navzdory jejich nejednoznačnosti či tajemnosti), ani nemluvě.
Cimino se také dost evidentně chtěl měřítkem produkce vyrovnat (a možná i překonat) specialistům na gigantické filmové eposy (David Lean, Sergej Bondarčuk aj.), ale tak "trochu" mu k tomu tady chyběl dostatečně košatý a komplexní epický příběh, k němuž by to formální velikášství skutečně pasovalo. Například nedostižné Tenkrát na Západě (1968) již zmíněného Sergia Leoneho je přibližně o hodinu kratší než režisérská verze NB (ta má téměř 220 minut), mnohem méně okázale pompézní, přitom je to ale výrazně větší (a celistvější) divácký p(r)ožitek, jenž toho o svých (anti)hrdinech a i o konci Divokého západu (a nástupu kapitalismu) říká o dost víc.
O Nebeské bráně ale i tak každopádně platí, že je to ojedinělý filmový úkaz, který si rozhodně zaslouží pozornost. Navíc ve scénách, v nichž Cimino, jemuž tento snímek svým naprostým komerčním neúspěchem téměř ukončil náramně rozjetou kariéru, doopravdy vypráví, a ne pouze exhibuje (co má pořád s těmi nekonečnými tancovačkami?!), je ten film chvílemi až mimořádně dobrý.
Hodnocení: 70 %
Komentáře
Okomentovat